Rudý dědek čili Zrození tragédie z ducha hudby revisited rec Jiří Křesťan Zdeněk Nejedlý ČL 1_2015.pdf

Please download to get full document.

View again

All materials on our website are shared by users. If you have any questions about copyright issues, please report us to resolve them. We are always happy to assist you.
 3
 
  Rudý dědek čili Zrození tragédie z ducha hudby revisited rec Jiří Křesťan Zdeněk Nejedlý ČL 1_2015.pdf
Share
Transcript
  REcEnzE 123 Rudý dědek čili Zrození tragédie z ducha hudby (revisited)  Jiří Křesťan: Zdeněk Nejedlý. Politik a vědec v osamění  . Praha/Litomyšl, Paseka 󐀲󰀰󐀱󐀲. 󰀵󰀷󰀴 strany.O tom, že biografie patří mezi nejnáročnější historiografické žánry, se obvyk-le nepochybuje. Jedná se o tak sveřepě tradované klišé, že málokomu stojí za to, aby se pokoušel je zpochybňovat. Vztahuje se nepochybně i na biografic-ké vhledy do akademického světa, tedy na knihy o vědcích samých — ovšem i s některými komplikacemi, jež „běžná“ životopisecká práce neskýtá. Nezod-povězenou otázkou přitom zřejmě zůstává, co vlastně dnes dobře napsaná intelektuální biografie obnáší, tedy čím by se po konceptuální a metodologic-ké stránce měla vyznačovat. Jde o citlivé téma, tím spíše, že poctivě přepsané osobní fondy, vydávané často za výše zmíněný žánr, jsou vzhledem k obvyk-le rozsáhlé a solidně odvedené badatelské práci pro recenzenta nevděčným oříškem. O úskalí spojených s konceptualizací biografického žánru se toho přitom přes zbytnělou fascinaci narativitou (srov. např. Jan Horský — Juraj Šuch: Narace a (živá) realita . Praha, Togga 󐀲󰀰󐀱󐀲) a v patách všemožným me-todologickým post- výzvám bohužel v domácím kontextu objevilo nemno-ho. Není divu, vždyť běžný náhled odborného publika spočívá v paušálním tvrzení, že biografie je v rámci historiografie žánrem antikvovaným a co do formy víceméně petrifikovaným. To ovšem kontrastuje s nedávnými pokusy diskuzi na toto téma rozvířit, ba dokonce s uvažováním o jakémsi „biogra-fickém obratu v historiografii“ (viz Simone Lässig: „Introduction. Biography in Modern History — Modern Historiography in Biography“; in Volker Rolf Berghahn — Simone Lässig [edd.]: Biography Between Structure and Agency. Cen-tral European Lives in International Historiography . New York/Oxford University Press 󐀲󰀰󰀰󰀸, s. 󐀱–󐀲󰀶; Hans Renders — Binne de Hahn: Teoretical Discussions of Biography. Approaches from History, Microhistory and Life Writing  . Lewiston, NY, e Edwin Mellen Press 󐀲󰀰󐀱󰀳). Snahy o postulování „kontextuální biogra-fie“ (Lässigová) sice nevyznívají zcela přesvědčivě, je to však přinejmenším impulz k tomu, aby byla biografie jako historiografický žánr i v domácím kontextu podrobena reaktualizaci a promýšlení jejích možností s vědomím výzev, které pro historiky a další badatele v oblasti sociálněvědních disciplín představuje dědictví lingvistického obratu.Nejedlovská monografie Jiřího Křesťana se přitom jeví jako vhodná příle-žitost tuto diskuzi otevřít — a vzít přitom v potaz kupříkladu heuristický rá-mec Rainerova románu Básník o Ivanu Blatném (󐀲󰀰󐀱󰀴). Více než rok po vydání Křesťanovy knihy se však zdá, že se kritická reakce takřka bez výjimky omezila na až pietní úctu k autorovu badatelskému výkonu (případně na srovnávání  124 ČESKÁ LITERATURA 1/2015 s prací Františka Červinky), aniž by bylo důsledněji pojednáno o tom, jakým způsobem se s nesporně olbřímím úkolem Jiří Křesťan vyrovnal.Těžko může někdo zpochybnit výsledek čtvrt století úvah a bádání nad té-matem Zdeněk Nejedlý. Jak by ale Jiří Křesťan nejspíš potvrdil, i pětadvacet let se někdy může jevit málo. Nikoli ovšem proto, že by se mu mezi „čtvrtou ho-dinou odpolední 󐀲󰀸. září 󐀲󰀰󰀰󰀹 do šesté hodiny večerní 󐀱󰀵. října 󐀲󰀰󐀱󐀲“ (s. 󰀹) ne-podařilo do jedné knihy vměstnat výsledek dlouholeté práce. O tom, jaké pra-menné bohatství shromáždil a jaké nové problémy v porovnání s dosavadním bádáním (pomineme-li jednostranné adorace a odsudky) odhaluje, dostatečně svědčily již Křesťanovy studie publikované při různých konferenčních či kolek-tivně-grantových příležitostech (jejich přehled viz bibliografie, s. 󰀵󐀱󰀵–󰀵󐀱󰀷). Jeho způsob uvažování o problému i otevřenost (lépe řečeno neuzavřenost) vůči různým proudům tuzemského myšlení (zejména levicového, přesněji socialis-tického) navíc ukázala již dizertace Pojetí české otázky v díle Zdeňka Nejedlého (󐀱󰀹󰀹󐀲, knižně 󐀱󰀹󰀹󰀶). Dlužno podotknout, že výsledná „syntéza“ byla uskutečnitelná pouze díky tomu, že Grantová agentura ČR schválila dvouletý projekt, jehož výhradním řešitelem se Jiří Křesťan stal. Nepřehlédnutelný „výstup“ je tak záro-veň zajímavým a pádným příspěvkem k diskuzi o disproporci kvality a kvantity u prací vycházejících z individuálního a kolektivního bádání.Křesťanova kniha dnes bezesporu představuje nejvýznamnější domácí počin v oblasti „intelektuální monografie“. Lze jistě souhlasit s názorem lek-tora Martina Kučery, citovaným právem i na obálce knihy: „Máloco se mu v soudobé knižní produkci může rovnat .“ Co do individuálního badatelského výkonu zcela jistě. Měl-li však výsledný obraz zůstat soudržný, bylo třeba mu přiřknout kontury, jež se zdaleka nekryjí s badatelskými výzvami a otazníky, jež probádaný materiál nabízí. V tuto chvíli by bylo možné skončit citátem: „Zmapoval onu »bílou pláň« Blatného života do nejmenších detailů, jakých byl schopen. Propátral tisíce jeho veršovaných záznamů, objevil zapomenu-té svědky, dokumenty, navštívil snad všechna místa, kterými básník prošel. A pak, namísto aby Blatného vyložil a vystavěl mu pomník, napsal pro čtenáře podrobného průvodce jeho životem. Teď si ho každý může objevovat po svém.“ Dosadíme-li do závěru recenze románu Martina Rainera z pera Ondřeje Nezbedy („Pouhá pravda o Ivanu Blatném“; Respekt   XXV, 󐀲󰀰󐀱󰀴, č. 󐀲󰀳, s. 󰀶󰀰–󰀶󐀱. Dostupné [online]: http://respekt.ihned.cz/c󐀱–󰀶󐀲󐀲󰀶󰀹󰀴󰀸󰀰- pouha-pravda-o--ivanu-blatnem) adekvátní „nejedlovské“ proměnné, bylo by totéž možno na-psat o knize Jiřího Křesťana — včetně oné otevřenosti k dalšímu objevování. Hlavní devizou, ale zároveň největším hendikepem zvoleného přístupu k té-matu Zdeněk Nejedlý je totiž právě soustředění na životopisný rámec, který je spojen s autorovou snahou vyhýbat se hodnotícím soudům a nepodléhat sklonu k paušalizujícím tvrzením, jakkoli by byla (kupříkladu v rovině psy-chologizace) lákavá, interpretačně podnětná a v neposlední řadě i čtenářsky přitažlivá (srov. např. pasáž o promlčeném konfliktu syna s otcem na s. 󐀲󰀵).  REcEnzE 125 Třeba však připustit, že i přes zmíněný hendikep, jemuž se více věnuji níže, se Křesťanova objemná kniha dobře čte. Bezesporu k tomu přispívá autorův dar zarámovat množství faktografie do přitažlivých a čtenářský zájem podněcujících názvů kapitol a podkapitol. Nejde přitom pouze o kontradikci úvodní deklarace noetického dilematu „neboť nejsem Zdeněk Nejedlý“ (s. 󐀱󰀸) se závěrečným „neboť jsem Zdeněk Nejedlý“ (s. 󰀴󐀲󰀸), jehož flaubertovskou (a dodávám též nietzscheovskou) inspiraci zmínil již Martin C. Putna („Zde-něk Nejedlý a paní Bovaryová“; Lidové noviny  XXVI, č. 󰀸󰀴, 󐀱󰀰. 󰀴. 󐀲󰀰󐀱󰀳, s. 󰀸. Dostupné [online]: http://www.lidovky.cz/putna-zdenek-nejedly-a-pani-bo-varyova-d󰀸j-/nazory.aspx?c=A󐀱󰀳󰀰󰀴󐀱󰀶_󐀱󰀳󰀳󰀰󰀴󰀰_ln_nazory_btt).V záhlaví kapitol tak nalezneme kromě parafrází klíčových citátů aluze na cimrmanovské téma („Vědec a kritik v říši hudby“), defiluje zde „Závistivý zeměplaz“ či „Pán světa v hnědém velbloudím kabátku“, bují spor „Kašpárek kontra Friedrich Nietzsche“, kotví se v „přístavu jménem Smetana“, hrdina se potácí „mezi katedrou a šibenicí“, případně méně rozporuplně „mezi Ma-sarykem a Marxem“. Zkrátka Jiří Křesťan ví, jak na první pohled suchopár-nou biografii oživit pomocí návodných a místy i vtipných titulků, kde názvy kapitol („Kapitola sedmá, v níž »poslední husita« odchází a vrací se svižné pimprle 󐀱󰀹󰀴󰀵–󐀱󰀹󰀶󐀲“) odkazují k tradicím románu 󐀱󰀹. století, jejichž postupy jsou ostatně dodnes východiskem a (jak ukázal Hayden White) slabinou i sil-nou stránkou každé vyprávěcí historiografie (k ambivalentnímu, avšak nikoli protikladnému vztahu „historického vyprávění“ a „historické vědy“ [Jan Hor-ský: „Teorie a narace (typy a zápletky) — příkré protiklady nebo prostupující se kategorie?“; in Jan Horský, Juraj Šuch (edd.), Narace a (živá) realita . Praha, Togga 󐀲󰀰󐀱󐀲, s. 󰀹–󐀲󰀳]). Umně je tak zahalena skutečnost, že Křesťanův výklad je v podstatě chronologicky banální, že zde „mezníky představují důležité události […] soukromého i veřejného života či milníky obecnějšího významu. První kapitola je uzavřena »starosvětsky«, jak to bývá v Jiráskových romá-nech — svatbou. Další mezníky tvoří vypuknutí první světové války (Velké války), vznik Republiky československé, V. sjezd Komunistické strany Čes-koslovenska v roce 󐀱󰀹󐀲󰀹, odchod Zdeňka Nejedlého do emigrace po zániku republiky v roce 󐀱󰀹󰀳󰀹 a osvobození vlasti v roce 󐀱󰀹󰀴󰀵“ (s. 󐀱󰀷). Křesťan se snaží udržet chronologickou posloupnost událostí i na úkor větší tematické sevře-nosti. Jakkoli jsou jednotlivé pododdíly tematicky (i co do „dějiště“) ujedno-cené, přesto v nich převažuje postupné líčení událostí nad snahou o analýzu dílčích problémů. Mnohé otazníky, jež by si zasloužily detailnější pozornost, tak zůstávají stranou, nebo se ve výkladu vytrácejí, z hlediska recepční esteti-ky je však třeba s tímto rámcem pracovat jako s autorským záměrem. Zůstává otázkou, zda a do jaké míry je možné oba přístupy — tedy (stručně řečeno) „životopisný“ a „problémový“ — vzájemně více provázat (kupříkladu naru-šením chronologického rámce), aniž by to bylo na úkor soudržnosti a sro-zumitelnosti celku a aniž by se autor vydal mimo pole empiricko-kritického  126 ČESKÁ LITERATURA 1/2015 východiska, jež chtě nechtě stále tvoří nutné gros každého postupu, který chce být pokládán za historiografický. Jiří Křesťan ve své knize jednoznač-ně upřednostnil zachycení „životního běhu“ před problémovou analýzou. Výsledný příběh je přitom pečlivě pramenně podložený, zejména se vzpo-mínkovými pasážemi pracuje Křesťan funkčně a jednotlivé zdroje využívá na různých místech pro posílení efektu konkrétního momentu. Právě zdařilé využití memoárových střípků dodává jinak tématicky mnohostrannému líčení živost a místy až dialogický esprit. V knize se ovšem nacházejí i čtenářsky téměř neúnosné výčtové pasáže, v nichž vyplývá na povrch jak autorův zápas s informační hodnotou pramenů, tak (mimoděk) i s redaktory. Enumerace jmen signatářů různých dokumentů či členů spolků jinak vstřícnou povahu výkladu nesporně devalvují (srov. např. s. 󰀷󰀳, 󰀳󰀳󰀰–󰀳󰀳󐀱 aj., odstrašujícím pří-padem je s. 󐀲󰀳󐀲). Nutně se tak nabízí otázka, které pasáže z hlavního textu by se ještě bývaly lépe vyjímaly spíše v poznámkovém aparátu, ale nebylo již v autorových silách je z hlavního výkladu vyčlenit.Není úkolem (a ani v možnostech a silách) recenzenta takto objemného díla pátrat po mezerách v bibliografické a pramenné základně, jež stojí v po-zadí čtvrt století badatelské práce. Je však vhodné poukázat na specifika vol-by preferovaných pramenů, jež se poněkud vymyká tradiční klasifikaci. Jiří Křesťan takřka vzorově, s pokorou a příkladnou skepsí vytěžil memoárové práce a prameny všeho druhu, přičemž podotýká: „Monografie o Zdeňku Nejedlém budiž především chválou dokumentů osobního původu — pamětí a vzpomínek, deníků, korespondence. Spěšně načrtnutý záznam v poznám-kovém bloku či deníku prozradí často více než mnohasvazkové dílo nebo dlouhý oficiální projev“ (s. 󐀱󐀲). Zde nelze než souhlasit a upozornit zároveň na to, že ještě v devadesátých letech byl v domácím přístupu k „intelektuální biografii“ obhajován opačný přístup. I tak mimořádný znalec osobních fon-dů, jakým byl Karel Kučera, zcela vážně vznášel otázku, zda v případě osobní korespondence „nejde o pramen přeceňovaný, zda skryté svědectví velkých důvěrností, intimních nálad a mnohdy i utajených myšlenek […] spíše ne-zkresluje než vykládá profil osobnosti, její tužby a úsilí, o ceně a významu již ani nemluvě“ („Kroa — Pekař“; in idem: Historie a historici  .   Praha, Karoli-num 󐀱󰀹󰀹󐀲, s. 󰀶󰀳–󰀹󰀰, zde s. 󰀶󰀳). Zde pak může tradičněji orientovaný čtenář (zejména pak takříkajíc „z oboru“) vnímat Křesťanovy pasáže o intimním životě Zdeňka Nejedlého jako cosi nepatřičného, neboť mnohde ještě není výjimkou názor, že v biografii pojednávající o vědecké osobnosti nemají in-timity rodinného a erotického rázu co pohledávat, že autorovým úkolem je vyložit především „vědecké dílo a jeho význam“. V kontrastu s tímto (dle recenzentova mínění beznadějně antikvovaným) pohledem je snad množství pasáží, věnovaných v knize Nejedlého rodinnému zázemí, vztahu k manželce a poměrům k jiným ženám a s jinými ženami poněkud nestandardní. Třeba však říci, že autor je v těchto momentech mimořádně decentní, (sebe)kritic-  REcEnzE 127 ký, očividně váží každé slovo a vše podřizuje snaze vylíčit co nejplastičtěji paradoxy, jež z Nejedlého jednání a osobnostních rysů plynou. Až to čtenáře leckdy může zamrzet. Jako paradoxní doklad oprávněnosti Křesťanovy práce s prameny přitom působí badatelské břímě, jímž byla nepřeberná materie ofi-ciální nejedlovské literární produkce, jejíž objem bylo nutné zdolat, jakkoli byla z naprosté většiny (čest výjimkám) jen malá naděje, že by se mohla jevit po interpretační stránce produktivně.Z řečeného plyne, že hlavním hendikepem Křesťanovy práce je potlačení interpretační roviny. Autor sám tento záměr ovšem nijak neskrývá: „V před-ložené monografii jsem interpretativní rovinu ve výkladu vědomě poněkud zastřel, alespoň v prvním plánu. Bavilo mě stavět vedle sebe rozličná, ně-kdy i protichůdná svědectví i rozdílné myšlenkové teze a hodnocení, nechat znít hlasy vzájemných konfrontací, rekonstruovat co nejpodrobněji situace, v nichž se ocitl hrdina této knihy, i jeho reakce, a nechat samotného čtenáře, aby se pokusil učinit si závěry. Je však zřejmé, že někdy mimoděk, jindy zá-měrně jsem jej k určité interpretaci vedl“ (s. 󐀱󰀷). Je na jednu stranu potěšitelné, že se Křesťan neuzavírá do jednoznačné metodologické či interpretační klece, vždyť téma Nejedlý si o „multifokální“ pohled říká samo. Na druhou stranu deklarovaný (a Petrem Čornejem inspi-rovaný) příklon k hermeneutice v duchu H.-G. Gadamera mu zde poskytuje spíše rámec pro uvažování, nežli pevné noetické východisko (srov. s. 󐀱󰀶). Nelze přitom pominout jistý alibismus, který z Křesťanova přístupu plyne.Nejvýraznějším nedostatkem se jeví Křesťanova skepse vůči historikově možnosti formulovat vlastní pohled na problémy, jež jsou pokládány za há-jemství jiných disciplín (filozofie, estetiky, muzikologie aj.). Příkladem pars pro toto budiž rozbor Nejedlého nietzscheánství. Čtenář s nadšením otevírá knihu rámovanou dvojím skvěle vybraným mottem z Nietzschova Zarathust-ry  (a jedním z Rollandovy Okouzlené duše ) a očekával by tudíž, že Křesťan se s problémem Nejedlého „titánství“ a nesporného egocentrismu i s jeho roz-poruplným vztahem k Wagnerovi, v němž profesor dějin hudby zdůrazňuje skladatelovo zakořenění v křesťanství (to je polemickým jádrem Nejedlého spisku Nietzscheova tragédie  [󐀱󰀹󐀱󰀳]), vypořádá z hlediska dosud nejzasvěcenější-ho životopisce. Tedy, že se pokusí Nejedlého vztah k Nietzschemu vztáhnout i na jeho projevy pracovní sebekázně, příznaků asketismu, ale i přesvědčení o vlastní vyvolenosti k tomu, aby hodnotil a soudil práci a jednání ostatních, později o „celonárodním významu“ své osobnosti, a že se z tohoto hlediska pokusí i o interpretaci Nejedlého volby badatelských témat a cíleného bu-dování vlastního mýtu. Leč nikoli. Křesťan sice výstižně charakterizuje dílo samé (paradoxně autorovými slovy) i rozporuplnou reakci Nejedlého názo-rových souputníků, která svědčí o tom, že ani blízcí přátelé často nerozumě-li jeho myšlenkovým pochodům, nicméně uzavírá lakonickým: „Vliv Nietz-scheho temných, bezsoucitných tónů, jaké znějí třeba z jeho Zarathustry, na
Related Search
Similar documents
View more
We Need Your Support
Thank you for visiting our website and your interest in our free products and services. We are nonprofit website to share and download documents. To the running of this website, we need your help to support us.

Thanks to everyone for your continued support.

No, Thanks