Labyrintem hybridních režimů: přístupy, kategorie a typologie (Through the Labyrinth of the Hybrid Regimes: Approaches, Categories and Typologies), 2014

Please download to get full document.

View again

All materials on our website are shared by users. If you have any questions about copyright issues, please report us to resolve them. We are always happy to assist you.
 42
 
  Labyrintem hybridních režimů: přístupy, kategorie a typologie (Through the Labyrinth of the Hybrid Regimes: Approaches, Categories and Typologies), 2014
Share
Transcript
  1 Labyrintem hybridních režim ů : p ř ístupy, kategorie a typologie *   Št ě   pán Drahokoupil  **   Summary Through the Labyrinth of the Hybrid Regimes: Approaches, Categories and Typologies The article addresses the issue of hybrid regimes, specifically variety of concepts of democracies with adjectives, authoritarian regimes with adjectives and their typologies. The phenomenon of regimes between democracy and authoritarianism has been studied mostly after the end of the Cold War and the discussion has came up with a large number of new terms such as competitive authoritarianism, electoral authoritarianism, illiberal democracy, defective democracy and many others. Despite different root concepts (democracy, authoritarianism) and different adjectives (e.g. electoral, competitive, semi, defective) the whole discussion shares similar issues. The article claims that in order to understand the whole debate, it is essential to understand how the very categories work and to be clear about the definitions of democracies, since these two variables determine how the concepts are used on the ladder of generality and how their definitions are constructed, and also how far we can draw a line for democratic regimes. In spite of the  pluralism of the terms and approaches, the article also argues, that we should exclude regimes characterized as hegemonic authoritarian on one side and polyarchy on the other from the discussion of the hybrid regimes. Keywords:  hybrid regimes, democracy, radial category, family resemblance, typology. V posledních desetiletích jsme mohli v politické v ě d ě  sledovat bohaté diskuse o hybridních režimech. Tento pojem je využíván spíše jako zast ř  ešující koncept pro desítky nových termín ů , z nichž pouze n ě které p ř  ekro č ily hranice č lánk ů  svých vlastních autor ů  nebo autorek. Diskuse o hybridních režimech se již stala neodmyslitelnou sou č ástí debaty o podstat ě  demokracie a autoritá ř  ství v dob ě  po konci studené války. S ohledem na zapojení do nikdy nekon č ící debaty o významech pojm ů  demokracie č i autoritá ř  ství není možné diskusi o hybridních režimech prohlásit za ukon č enou. P ř  esto se však zdá, že její č ást týkající se vzniku nových pojm ů  sp ě  je ke svému konci. Na p ř  elomu tisíciletí vzniklo n ě kolik vlivných termín ů  (elektorální autoritá ř  ství, kompetitivní autoritá ř  ství, defektní demokracie, neliberální demokracie) a zárove ň  tém ěř   skon č ila proliferace nových typ ů  režim ů . Diskuse o hybridních režimech však není bohatá pouze na množství nejr ů zn ě  jších adjektivních demokracií a adjektivních autoritá ř  ství, ale také na p ř  ístupy ke kategoriím obecn ě . M ů žeme v ní nalézt klasické kategorie, kategorie rodové podobnosti i radiální kategorie. Shoda mezi autory a autorkami samoz ř  ejm ě  nepanuje ani na definici demokracie. N ě které totožné termíny v rukách jiných autor ů , autorek p ř  edstavují odlišné typy kategorií a r ů zné definice demokracie. Stejn ě  tak  jedna zem ě  m ů že být rozdílnými autory a autorkami za ř  azena do odlišných kategorií, p ř  estože jsou jimi *  Text je výstupem Vnit ř  ního grantu FF UK VG017 „Studium kompetitivního autoritá ř  ství ve sv ě tle tématu hybridních režim ů “. **  Mgr. Št ě pán Drahokoupil, Ústav politologie, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, U K ř  íže 8, 158 00, Praha 5 – Jinonice. E-mail: stepan.drahokoupil@gmail.com.    2 sledována totožná témata. V tomto prost ř  edí je lehké zabloudit v labyrintu jednotlivých termín ů  a p ř  ístup ů , což, jak uvidíme v č lánku, se stává i klasickým a uznávaným badatel ů m jako nap ř  . Juanu Linzovi nebo Andreasu Schedlerovi. Cílem textu, jak již napovídá samotný název, je zp ř  ehledn ě ní dosavadní diskuse o hybridních režimech. Jako klí  č ové pro stanovený cíl je považováno pochopení rozdílnosti chování jednotlivých typ ů  kategorií a odlišnosti mezi definicemi demokracie. V č lánku budu pracovat se t ř  emi základními p ř  ístupy ke kategoriím: klasické kategorie, radiální kategorie a kategorie rodové podobnosti, z nichž všechny jsou zastoupeny v diskusi o hybridních režimech. Pro pochopení jednotlivých p ř  ístup ů  bude nutné vykro č it z oblasti politických v ě d a p ř  iblížit relevantní základy z kognitivní lingvistiky. Konkrétn ě  se bude jednat o práce Ludwiga Wittgensteina a George Lakoffa. Definice demokracií budou vycházet z tradi č ních koncept ů  Roberta Dahla a Josepha Schumpetera, které zasadím do kontextu sou č asných diskusí. S ohledem na samotné téma hybridních režim ů , které je v č eské politologii relativn ě  nezpracované, je na za č átek č lánku uveden stru č ný vývoj studia. Po n ě m následuje ne mén ě  probádané téma p ř  ístupu k jednotlivým kategoriím a odlišnost fungování kategorií z hlediska pohybu na žeb ř  íku obecnosti a zp ů sobu konstruování jejich definic. P ř  ed vý č tem dnes nejzmi ň ovan ě  jších typ ů  adjektivních demokracií a adjektivních autoritá ř  ství jsou p ř  edstaveny rozdílné definice demokracie. Jednotlivé typy hybridních režim ů  a celé typologie od liberální demokracie po uzav ř  ené autoritá ř  ství jsou následn ě  uspo ř  ádány zp ů sobem, který umož ň uje odhalit vzájemné p ř  ekrývání a blízkost studovaných koncept ů . Cílem textu naopak není rozhodnout o správném pojetí demokracie, hybridním režimu nebo p ř  ístupu ke kategoriím. Kritérium výb ě ru koncept ů  bylo založeno na jejich pravidelném objevování v autoritativních č láncích, kdy jako preferované zdroje jsou použity texty z pera Matthijse Bogaardse, Stevena Levitskyho, Lucana Waye, Andrease Schedlera a Larryho Diamonda (Bogaards 2009; Levitsky, Way 2010; Schedler 2006; Diamond 2002). Jsem si pln ě  v ě dom složitosti výb ě ru jednotlivých termín ů , avšak domnívám se, že č tená řů m a č tená ř  kám p ř  edkládám dostate č n ě  reprezentativní vzorek týkající se diskuse o hybridních režimech. Fenomén hybridních režim ů   Vznik rozsáhlejší diskuse o hybridních režimech je spojen s koncem studené války, po n ě mž došlo ke zna č nému rozší  ř  ení typ ů  režim ů  mezi demokracií a autoritá ř  stvím. Rozpad jednostranických systém ů  ve východní Evrop ě   č i Africe a konec vojenských režim ů  v Latinské Americe postavily politickou v ě du p ř  ed nutnost nalezení termín ů  pro zkoumání nového fenoménu, který není lehce uchopitelný kategoriemi liberální demokracie, post-totalitarismu č i autoritá ř  ství. Nár ů st po č tu hybridních režim ů  dokládají Epstein a kol. z m ěř  ení Polity IV, když konstatují, že „  procento č  áste č  ných demokracií mezi spole č  nostmi sv ě  ta v posledních letech významn ě   vzrostlo: svého minima 3,6 % dosáhlo v roce 1976 a vzrostlo až ke svému maximu 26,1 % v roce 2000 s velkým nár  ů stem po rozpadu Sov ě  tského svazu. T  ř  etí vlna zalidnila sv ě  t č  áste č  nými demokraciemi .“ (Epstein a kol. 2006: 555). Epstein a  3 kol. nez ů stávají se svým tvrzením osam ě lí. Leonardo Morlino ukazuje rozší  ř  ení hybridních režim ů  v dnešním sv ě t ě  na základ ě  dat organizace Freedom House. Jejich kategorii č áste č n ě  svobodných zemí (  partly free ) pokládá za blízkou kategorii hybridních režim ů  (Morlino 2009). V roce 2012 bylo podle organizace Freedom House 58 ze 195 zemí (30 %) ozna č eno za č áste č n ě  svobodné (Freedom House 2013). Kategorii č áste č n ě  svobodných zemí pro studium hybridních režim ů  používá i Merkel (2010). Pr ů zkum č asopisu The Economist, na jehož základ ě  je vypracován Index demokracie, pracuje p ř  ímo s kategorií hybridních režim ů . 1  Podle n ě ho bylo v roce 2012 ze 167 sledovaných zemí 37 stát ů  (22 %) ozna č eno za hybridní režimy (The Economist 2012). Samotný odkaz na jednotlivé indexy není jednozna č ným d ů kazem nutnosti používání prost ř  ední kategorie hybridních režim ů , už jen proto, že množiny zemí v t ě chto kategoriích se liší. Jedná se však o dobrý indikátor ospravedl ň ující pot ř  ebu diskuse o prost ř  ední kategorii mezi demokracií a autoritá ř  stvím. K obdobnému zjišt ě ní jako Epstein a kol. nebo Morlino došel i Thomas Carothers. Podle n ě  j „ v ě  tšina zemí t  ř  etí vlny nedosáhla relativn ě   dob ř  e fungující demokracie nebo nevypadá, že by u nich docházelo k jakémukoliv prohlubování nebo postupování demokratického procesu. V malém po č  tu p ř  ípad  ů  po č  áte č  ní otev ř  ení naprosto selhalo a autoritá ř  ský režim byl obnoven “. Dále poznamenává, že „ v ě  tšina tranzitních  zemí nejsou nicmén ě   ani diktatury, ani nesm ěř  ují k demokracii. Vstoupily do politické šedé zóny .“ (Carothers 2002: 9). Tento typ zemí v šedé zón ě  pak podle Carotherse tvo ř  í „ dnes nejvíce č  astý politický stav v zemích rozvojového sv ě  ta a v postkomunistickém sv ě  t  ě  . Není to výjime č  ná kategorie  (….)  je to stav normality pro mnoho spole č  ností  “ (Carothers 2002: 18). Termín šedá zóna m ů žeme považovat za synonymum hybridních režim ů . Jde více o zast ř  ešující koncept než o jasn ě  definovaný a vymezený termín. Významný úbytek uzav ř  ených autokracií a nár ů st hybridních režim ů  za posledních 40 let potvrzují i Møller a Skaaning (Møller, Skaaning 2013b) v nedávno publikovaném č lánku, který navazuje na jejich p ř  edchozí, více konceptuální text (Møller, Skaaning 2013a). I když je dnes téma hybridních režim ů  výraznou sou č ástí diskuse o demokratizaci a teorii demokracie, režimy kombinující prvky demokracie a autoritá ř  ství neušly zkoumání autor ů  a autorek i d ř  íve, a nejedná se proto o zcela nové téma. Leonardo Morlino nap ř  . ř  adí do skupiny pojm ů  souvisejících s hybridními režimy Finerovy fasádní demokracie (  façade democracies ) a kvazi-demokracie ( quasi-democracies ) z roku 1970 (Morlino 2009). V klasické práci o zm ě nách režim ů  pracují O’Donnell a Schmitter s termíny dictablanda  a democradura (Schmitter, O’Donnell 1986) . Se samotným termínem hybridních režim ů  p ř  išla mezi prvními Terry Lynn Karl v souvislosti se studiem režim ů  St ř  ední Ameriky (Karl 1995), kdy poznamenává, že od budoucího vývoje m ů žeme o č ekávat „ trvání na ‚elektoralismu‘, tedy pravidelném po ř  ádání voleb, zárove ň  však s pokra č  ující restriktivní politikou v p ř  ípad  ě   politických práv a p ř  íležitostí jejich ob č  an ů . Tento hybridní mix volebních forem a autoritá ř  ství, který je n ě  kdy p ř  ezdíván jako ‚elektokratická vláda‘ (electocratic rule)  , se pravd  ě   podobn ě   objeví v ostatních rozvojových zemích .“ (Karl 1990: 15). V již zmín ě ném č lánku Karl formuluje tezi o hybridních režimech jako p ř  etrvávajícím fenoménu, nikoli pouze  jako p ř  ípadu tranzice. Karl totiž zcela správn ě  nep ř  edpokládala návrat k reak č nímu despotismu. Stejn ě  tak  4 nevidí jako pravd ě podobné, že se v zemích St ř  ední Ameriky konsolidují jejich k ř  ehké demokratické struktury. „ Ve st  ř  edn ě  dobém horizontu se tak stává nejvíce pravd  ě   podobné ustanovení hybridních režim ů  , které kombinují elementy autoritá ř  ství a demokracie .“ (Karl 1995: 73). Karl považuje za d ů ležité odlišit vlastní charakter hybridních režim ů  a vymezit je proti autoritá ř  ství a demokracii. Hybridní režimy nejsou pouze jiným typem autoritá ř  ského režimu s pon ě kud pozm ě n ě nými atributy. Míra participace a inkluze se vymyká z kategorie autoritá ř  ství. Avšak protože nespl ň ují ani podmínky procedurální demokracie, nem ů žeme je ozna č it ani za pln ě  demokratické. „  Zisky v oblasti voleb nebyly doposud doprovázeny ustavením kontroly nad armádou a prosazením vlády práva. Volby jsou č  asto svobodné a spravedlivé, ale významné sektory z ů stávají politicky a ekonomicky vylou č  ené  .“ (Karl 1995: 80). Tezi p ř  etrvávání hybridních režim ů  jako režim ů   sui generis , a nikoli pouze jako období tranzice mezi dv ě ma kategoriemi demokracie a autoritá ř  ství, následn ě  prosazují všichni auto ř  i a autorky zabývající se zem ě mi v šedé zón ě  (Carothers, O’Donnell, Levitsky, Way, Ottaway). Samotnou kategorii hybridních režim ů  badatelé a badatelky v ě tšinou p ř  esn ě  nevymezují a jedná se o zast ř  ešující termín. Z tohoto d ů vodu je i pro ú č ely č lánku č asto využíváno slovní spojení „diskuse o hybridních režimech“. Podrobn ě  jší definici p ř  edkládá Leonardo Morlino, podle n ě hož se jedná o „ soubor institucí, které jsou trvalé, a ť   už stabilní nebo nestabilní, po dobu jedné dekády, p ř  edcházel jim autoritá ř  ský nebo tradi č  ní režim (možná s koloniálními charakteristikami) nebo i minimální demokracie a jsou charakterizovány rozpadem limitovaného pluralismu, formami nezávislé, autonomní participace, ale absencí alespo ň  jednoho ze č  ty ř   aspekt  ů  minimální demokracie .“ 2  (Morlino 2009: 282). Jakkoliv se jedná o p ř  ínosný pokus definovat tuto skupinu zemí, Morlinova definice nám ne ř  íká o moc více než to, že se jedná o režimy trvající alespo ň  10 let, jejich p ř  edch ů dci jsou jiné typy režim ů , liší se od demokracie a autoritá ř  ství a je u nich p ř  ítomen znak autonomní participace. Morlino do své definice vedle obecného popisu režimu jako takového a odlišení od demokracie a autoritá ř  ství zahrnuje znak p ř  edchozího režimu a p ř  ítomnost autonomní participace. P ř  es tento Morlin ů v pokus není zcela nep ř  esné hybridní režimy ozna č ovat jako režimy sdílející charakteristiky demokratických institucí a autoritá ř  ské praxe, nebo jednodušeji jako kategorii režim ů  mezi demokracií a autoritá ř  stvím. Po první dekád ě  21. století se typy hybridních režim ů  staly pevnou sou č ástí autoritativních typologií s ambicí pojmenovat režimy od liberální demokracie po úplné autoritá ř  ství. V č lánku o tzv. arabském jaru je do své typologie nedemokratických režim ů  zapracovali i Juan Linz a Alfred Stepan, kte ř  í píší o „autoritá ř  sko-demokratickém hybridu“ ( authoritarian-democratic hybrid  ; Linz, Stepan 2013). Juan Linz tímto rozší  ř  ením své typologie navazuje na svoji poznámku z rozsáhlé p ř  edmluvy klasické knihy o totalitárních a autoritá ř  ských režimech, kde konstatuje, že „  pokud bych psal knihu o komparativních demokraciích, musela by obsahovat kapitolu o neúsp ě  šných tranzicích k demokracii, defektních a  pseudodemokraciích, které radši charakterizuji jako ‚elektorální autoritá ř  ské‘ režimy “   (Linz 2000: 33–34). Jak již bylo zmín ě no v úvodu č lánku, v rámci diskuse o hybridních režimech se setkáváme s r ů znými definicemi demokracie a r ů znými typy kategorií. D ř  íve než se dostaneme k jednotlivým typ ů m hybridních  5 režim ů , je nutné se v ě novat p ř  edstavení samotných typ ů  kategorií, konkrétn ě  zp ů sobu vytvá ř  ení jejich definic a chování na žeb ř  íku obecnosti. Klasické kategorie V dnes již klasickém č lánku z roku 1970 ř  eší Giovanni Sartori otázku možnosti cestování koncept ů , tedy použití již existujících koncept ů  na širší okruh zemí (Sartori 1970). Jako ř  ešení p ř  edkládá žeb ř  ík obecnosti ( ladder of generality ) 3  založený na principech intenzity a extenze. Č ím menší je intenzita koncept ů , tedy č ím menší je po č et znak ů , tím se zv ě tšuje extenze konceptu, po č et p ř  íklad ů . Č ím více jsou koncepty obecné, tím  jsou použiteln ě  jší pro více p ř  íklad ů , které je možné za ř  adit do jedné kategorie. Naopak č ím více atribut ů  p ř  idáváme, tím užší je skupina p ř  íklad ů . Takovéto fungování koncept ů  popsané Sartorim spadá do klasického vnímání kategorií. Lidské myšlení podle Sartoriho „ vyžaduje ohrani č  ené body, které korespondují (i p ř  es následné propracování) s díly, do nichž je p ř  irozená nebo kvalitativní ř  e č   rozd  ě  lena “ (Sartori 1970: 1038). Kategorie musejí být vzájemn ě  exkluzivní a spole č n ě  vy č erpávající. Tyto jasn ě  ohrani č ené kategorie jsou uspo ř  ádány taxonomicky (Sartori 1970: 1039). „  Dva porovnávané p ř  edm ě  ty musí nejprve pat  ř  it do stejné t  ř  ídy a bu ď   mít, nebo nemít p ř  íslušný atribut  “ (Sartori 1970: 1038). Klasické vnímání kategorií vychází z p ř  ístupu, který Lakoff nazývá „ objektivistické paradigma “ (Lakoff 2006: 12). Abychom mohli lépe pochopit kritiku, s níž p ř  išli Wittgenstein a Lakoff, je nutné si nejprve krátce p ř  edstavit samotné objektivistické paradigma. Podle objektivistické metafyziky „ veškerá skute č  nost sestává z entit, které mají pevn ě   dané vlastnosti a vztahy, které mezi nimi platí v každém okamžiku “ (Lakoff 2006: 164). Tyto entity mají vlastnosti, jež je samotné definují, tvo ř  í jejich podstatu, tedy „ bez kterých by nebyla v ě  cí svého druhu “ (Lakoff 2006: 164). Pokud skupina entit sdílí tuto základní definující vlastnost, tvo ř  í jednu kategorii a tyto vlastnosti jsou nutné a posta č ující pro její ur č ení. Kategorie entit jsou objektivní a p ř  irozené. Taxonomická struktura je hierarchickou strukturou klasických kategorií. „  Hierarchie je pak strukturn ě   reprezentována schématy č  ást-celek a naho ř  e-dole. Každá kategorie vyššího ř  ádu je celek a jí bezprost  ř  edn ě   pod  ř  ízené kategorie jsou její č  ásti. Každá kategorie na vyšší úrovni obsahuje všechny své kategorie z nižších úrovní  .“ (Lakoff 2006: 280). Sartoriho žeb ř  ík obecnosti tedy zapadá do výše zmín ě ného p ř  ístupu. Objektivistické paradigma p ř  edpokládá existenci pouze jedné p ř  irozené a správné taxonomie. Jako p ř  íklad zastánci objektivismu uvád ě  jí kategorie zví  ř  at. Práv ě  na p ř  ípadech zví  ř  at a rozdílných p ř  ístupech v biologii ukazuje Lakoff omezení objektivistického p ř  edpokladu. Je sice možné utvo ř  it kategorii na základ ě  sdílených vlastností, není ale již možné rozhodnout, jaké vlastnosti by to m ě ly být. Existenci p ř  irozených druh ů  však toto paradigma vyžaduje. Lakoff poukazuje na konkuren č ní p ř  ístupy k biologické taxonomii: kladistický, fenetický a evolucionistický. „ Kladisté i fenetici mají pro rozhodující vlastnosti r  ů  zná kritéria a neexistuje  žádný standard nezávislý na lidských zájmech a starostech, který by mohl rozhodnout mezi t  ě  mito kritérii a  poskytnout nám jednozna č  nou odpov ěď  . “   (Lakoff 2006: 187). Murphy (2004) shrnuje p ř  ístup klasického vnímání kategorií na základ ě  t ř  í defini č ních znak ů : 1) definice konceptu poskytuje nezbytné a posta č ující
Related Search
Similar documents
View more
We Need Your Support
Thank you for visiting our website and your interest in our free products and services. We are nonprofit website to share and download documents. To the running of this website, we need your help to support us.

Thanks to everyone for your continued support.

No, Thanks
SAVE OUR EARTH

We need your sign to support Project to invent "SMART AND CONTROLLABLE REFLECTIVE BALLOONS" to cover the Sun and Save Our Earth.

More details...

Sign Now!

We are very appreciated for your Prompt Action!

x