26 ] DĚJINY – TEORIE – KRITIKA BOJ O PEKAŘOVU STOLICI VÁCLAV CHALOUPECKÝ, FRANTIŠEK HRUBÝ A GENERAČNÍ PROMĚNA ČESKOSLOVENSKÉ UNIVERZITNÍ HISTORIOGRAFIE V ČASE PRVNÍ REPUBLIKY

Please download to get full document.

View again

All materials on our website are shared by users. If you have any questions about copyright issues, please report us to resolve them. We are always happy to assist you.
 3
 
  26 ] DĚJINY – TEORIE – KRITIKA BOJ O PEKAŘOVU STOLICI VÁCLAV CHALOUPECKÝ, FRANTIŠEK HRUBÝ A GENERAČNÍ PROMĚNA " ČESKOSLOVENSKÉ " UNIVERZITNÍ HISTORIOGRAFIE V ČASE PRVNÍ REPUBLIKY
Share
Transcript
  [ 26 ] DĚJINY – TEORIE – KRITIKA  1/2014 BOJ O PEKAŘOVU STOLICI  VÁCLAV CHALOUPECKÝ, FRANTIŠEK HRUBÝ  A GENERAČNÍ PROMĚNA „ČESKOSLOVENSKÉ“ UNIVERZITNÍ HISTORIOGRAFIE V ČASE PRVNÍ REPUBLIKY  Milan Ducháček  Te Struggle for Pekař’s Chair:Václav Chaloupecký, František Hrubý, and the Generational Shift in ‘Czechoslovak’ Academic Historiography during the First Republic Te generational, conceptual, and methodological transformation of the Czech (and Czechoslovak) historiography has traditionally been linked to the 1st Congress of Czechoslovak Historians which took place in 1937. Te aim of this contribution is to examine this supposition and describe the circumstances which led to Václav Chaloupecký succeeding Pekař in the Prague chair of Czechoslovak history. In the background of the text, the author also questions the stereotype of ‘Czechoslovakism’ as a key concept of Czechoslovak interwar historiography, examines the (dis)continuity of ‘Goll’s school’, and investigates the rise of Marxist historiography in the Czech environment. In doing so, the author aims at creating a framework of interpretation based on a broader context than the hitherto prevailing focus on Prague, its academia and its academics tends to offer. Given the wide scope, however, the goal of the text is not to meticulously map the changes and shifts in Czechoslovak historiography of the period in question. Rather, the intention is to present a partial point of view, one intended as a possible prolegomenon to the range of issues outlined above.Keywords:  historiography, Goll’s School, Czechoslovakism Milan Ducháček   (*1978) teaches at Lauder Schools of the Jewish Community in Prague, duchacekmilan@gmail.com„Mezi námi pražskými historiky vyvinuly se a stále ještě k horšímu vyvíjejí po-divné napjaté způsoby. Nevím, co to je. Není upřímnosti, otevřenosti, máš zde  [ 27 ] PETR KUŽELSTUDIE A ESEJE stále dojem, že druhým překážíš nějak, že každý čeká, až jen klopýtneš, aby se ě zbavil. Není zde žádné radosti ze společné práce – a máme tolik práce! – stále jen řevnění a řevnění, toneme, milý Václave, v malosti, ba už v malichernostech.“ 1   ak si archivář Václav Hrubý stěžoval v prosinci roku 1921 Václavu Chalou-peckému na neutěšené poměry v pražské historické obci. Hrubý se sice pokládal za žáka Václava Novotného a Gustava Friedricha, 2  přesto své rozčarování nevá-hal sdílet s kolegou, který se vždy hlásil k Jaroslavu Gollovi, byl jedním z prvních seminaristů Josefa Pekaře a od roku 1908 až do konce Velké války zastával (na doporučení Josefa Šusty) post lobkovického knížecího archiváře a knihovníka  v Roudnici na Labem. 3  Oba ale po válce spojila snaha o centralizaci archivní správy, jejíž neúspěch zásadně poznamenal personální mapu české meziválečné historiografie. Hrubého litanii na pražské poměry si Chaloupecký četl v brati-slavském „závětří“, neboť se po zrodu nového státu rozhodl přijmout funkci stát-ního inspektora slovenských knihoven a archivů a již dva roky se zapracovával do uherských pramenů. Václav Hrubý byl tehdy zaměstnán v Archivu Národního muzea a po boku svých učitelů se podílel na zrodu Státní archivní školy. 4  Vření uvnitř pražské historické obce přitom sledoval s lítostí a znechucením: „Mladí páni nemají dosti chuti postaviti se na vlastní nohy a státi za své názory (zlobí se a hubují jen po straně) a schovávají se za starší pány, aby se pod jejich záštitou dostali dopředu, oni sami, ne jejich práce. A starší páni tuto klientelu přijímají se samolibostí jako samozřejmý hold své větší menší autoritě. Což – to by konečně nevadilo. Ale chyba veliká, že starší páni jsou rozštěpeni a mají své družiny – a to se vneslo i mezi nás mladší. Musíš přiznat, jsi-li černý, nebo bílý – ale prosím, to musíš potom zůstat černým nebo bílým i proti pravdě, ne-li, běda ti.“ 5 1 Masarykův ústav a Archiv Akademie věd ČR, v. v. i. (AAVČR), fond Václav Chaloupecký, k. 3, i. č. 185, V. Hrubý Chaloupeckému 18. 12. 1921. 2 K tomu Václav Hrubý, Gustav Friedrich a Václav Novotný. Přínos korespondence pro poznání situa-ce v české historiografii v první třetině 20. století  , (ed.) HANA PÁKOVÁ, SAP 63/2013, č. 2, s. 421–450.3 Více M. DUCHÁČEK, Z anarchisty knížecím archivářem. Václav Chaloupecký: léta zrání českoslo-venského historika (1904–1918) , Marginalia historica 3/2012, s. 5–51.4 K tomu nejpodrobněji JOSEF KOLLMANN, Státní archivní škola  , SAP 32/1982, s. 225–307. éž  v širším kontextu IVAN HLAVÁČEK, Přehledné dějiny pomocných věd historických v českých zemích , in: ýž, O mých předchůdcích i současnících. Soubor studií k dějinám archivnictví, historiografie a pomocných věd historických, Praha 2010, s. 9–92, zde s. 47n. (původně otištěno v  200 let pomoc-ných věd historických na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze  , Praha 1988, s. 13–134).5 AAVČR, f. V. Chaloupecký, k. 3, i. č. 185, V. Hrubý Chaloupeckému 18. 12. 1921.   MILAN DUCHÁČEK  [ 28 ] DĚJINY – TEORIE – KRITIKA  1/2014 Hrubého sklon k bolestínství, který jej tak často vzdaloval kolegům i učite-lům, 6  je ale zároveň třeba vztahovat k jeho neúhybné touze po otevřené odborné polemice, jejíž absence byla i v citovaném případě hlavní pohnutkou k tak skep-tickému hodnocení vnitrooborového klimatu. Nebylo však bezdůvodné. Z po-stupně opadající euforie z „revolučních“ poměrů po zrodu samostatného česko-slovenského státu se vynořovaly oživené předválečné rivality. 7  Zatímco však před  válkou byly tyto tenze zřejmé pouze úzké skupině prvních Gollových žáků a je- jich kontury se vyjevovaly spíše interně, po válce již, jak vidno z vyjádření Václava Hrubého, určovaly specifické komunikační strategie nově nastupujících „družin“ historiků. I přesto, že se ústřední postavení Jaroslava Golla v centru vlivové sítě domácí univerzitní historiografie stalo po válce minulostí, přetrvávající antipa-tie mezi jeho žáky, nevraživost mezi někdejší „muzejní“ a „univerzitní“ klikou i vzájemná rivalita pracovníků místodržitelského archivu a Archivu země České byly obohaceny dalšími kauzami, spojenými s touhou ambiciózních jednotlivců po akademické definitivě, případně vlivné pozici v archivní správě nového státu. A právě tyto okolnosti měly zásadní vliv na klima i personální obsazení prvore-publikových historických pracovišť. Ideový rozkol mezi prvními Pekařovými a Šustovými seminaristy  Obrazu domácí historiografie z období první ČSR doposud dominují pojednání o tandemu Josef Pekař a Josef Šusta. Oba doyeni pražské univerzitní historiogra- 6 Srov. Žák a učitelé. Václav Hrubý, Gustav Friedrich a Václav Novotný  , zejména s. 431 (V. Hrubý V. Novotnému 12. 4. 1930), s. 436–438 (V. Hrubý G. Friedrichovi 28. 8. 1920), s. 448 (V. Hrubý G. Friedrichovi 8. 5. 1926). Srov. též Hrubého kolegiální výzvy k odborné polemice v AAVČR, fond V. Chaloupecký, k. 3, i. č. 185, V. Hrubý Chaloupeckému 27. 1. 1909, 12. 3. 1927, 3. 8. 1928.7 K dočasnému „sbratření“ srov. Paměti Vlastimila Kybala  , díl 1, (edd.)    JAROSLAV HRDLIČKA,  JAN BLAHOSLAV LÁŠEK, Praha 2012, s. 229. Ke kořenům nevraživosti v první generaci Gollových žáků objevně MARIN VONÁŠEK, Bohumil Navrátil (1870–1936) , Brno 2006 (magisterská práce), http://is.muni.cz/th/75671/ff_m/?lang=en, zejména s. 45–64, zejména s. 58, ref. 142.8 Ke genezi konceptu horizontu generační zkušenosti viz připomenutí kontextu zrodu klasické práce: RADIM MARADA, Karl Mannheim: Sociologie generací  ,   in: Historická sociologie. eorie dlou-hodobých vývojových procesů, (ed.) Jiří Šubrt, Plzeň 2007, s. 118–139, zejména 129n. Jako „case study“ v domácím kontextu lze uvést například MILOŠ HAVELKA, Česká kultura a politika před různými horizonty generační zkušenosti  , in: ýž, Ideje – dějiny – společnost. Studie k historické socio-logie vědění, Brno 2010, s. 336–361 (zde na s. 337, pozn. č. 3 i další literatura k tématu). Skupinu historiků, o níž zde bude řeč, by však bylo obtížné sklenout pod pojem „čapkovská generace“.  [ 29 ] PETR KUŽELSTUDIE A ESEJE fie v čase první Československé republiky byli bezesporu ústředními osobnostmi, na jejichž postoji do značné míry závisely jak kariéry nadějných univerzitních historiků, tak fungování Historického klubu, redigování ústředních oborových periodik, edičních podniků i prestižních syntetických děl, korunovaných melan-trišskými Dějinami lidstva  . Méně badatelské pozornosti se ale dostává histori-kům, kteří působili na dvou nově zřízených univerzitách a na dalších, především archivních pracovištích. Ačkoli personálně i odborně tvořili jádro prvorepubli-kové historiografie, po celých dvacet let (a zejména po smrti Václava Novotného) chtě nechtě podléhali Pekařově a Šustově autoritě. Ideová orientace generace  jejich prvních seminaristů se však od světonázoru jejich univerzitních učitelů lišila. 8  S jistou synekdochickou licencí by bylo možno označit je jako „generaci tří cézur“, neboť jejich osudy byly zásadně ovlivněny dvěma světovými válkami a posléze metamorfóza československého režimu Národní fronty v komunistic-kou diktaturu. ento horizont a především prožitek Velké války v čase prvního tvůrčího i kariérního rozletu je pak často vedl k odlišně formulovanému hod-notovému východisku, než s jakým operovali jejich učitelé. 9  I z toho plyne, že autorita nejpřednějších Gollových habilitandů nebyla po převratu v říjnu 1918 zdaleka tak neotřesitelná, jak se při zpětném pohledu obvykle jeví. Snahy o adekvátní profesní uplatnění absolventů pražského historického se-mináře se před Velkou válkou střetávaly s realitou středoškolského suplentského provizoria. Česká část Karlo-Ferdinandovy univerzity nemohla uspokojit desítky ambiciozních historiků, kteří toužili po zázemí pro vědeckou práci. ěch několik  vyvolených, jimž bylo umožněno profesně zakotvit v rámci archivní správy, bylo sice vytíženo častými inspekcemi a dalšími provozními náležitostmi, tehdejší čes-ká archivní praxe se však jednoznačně zaměřovala na ediční a badatelskou práci,  jejímž činorodým centrem byl zejména Archiv země České. 10  Letitá středoškol-ská suplentura či profesura přesto dopadla kupříkladu na Rudolfa Urbánka, Julia Glücklicha, Jana Heidlera, Jana Slavíka a mnohé další. Dokonce i Václav Chalou-  9 S tímto vědomím lze tedy těžko přijmout návrh Zdeňka Beneše na vymezení jakési „generace roku 1900“, k níž by měli údajně náležet jak Jan Slavík (*1885) či Karel Stloukal (*1887), tak Otakar Odložilík (* 1899) a František Kutnar (*1903), nemluvě o tom, že zde příznačně nefiguruje Václav Chaloupecký (*1882), přestože z okruhu jmenovaných dosáhl v domácím prostředí nesporně nej- vyšších akademických met. Srov. ZDENĚK BENEŠ,  Jan Slavík v českém historiografickém kontex-tu , in: Život plný bojů. Dílo a odkaz Jana Slavíka (1885–1978), (edd.) Lukáš Babka, Pavel Roubal, Červený Kostelec-Praha 2009, s. 17–28, zde s. 17. 10 ZDENĚK ŠAMBERGER,  Archivně teoretické názory u nás po r. 1918. Stav a vývoj  , in: ýž, Stu-die k dějinám československého archivnictví, Praha 2005, s. 156.   MILAN DUCHÁČEK  [ 30 ] DĚJINY – TEORIE – KRITIKA  1/2014 pecký, jemuž jinak lobkovické archivní bohatství v Roudnici skýtalo mimořádné  vědecké vyhlídky, byl znechucen, když mu Josef Šusta po zprávách o prvních vá-lečných obětech z řad historiků napsal, že se tím „v praxi řeší suplentská krize“. 11 Generační tenze spojené s nedostatkem kariérních příležitostí a s proměnou světonázorových hodnot měly bezesporu důsledky i v personální rovině. Síť osobních vazeb, jež byla skutečnou podstatou tzv. Gollovy školy, 12  hrála při obsa-zování nových pozic po Velké válce často významnější roli než kvantita či kvalita odborné práce. Rozpory se přitom nevyhnuly ani těm, kdo byli před válkou strůjci této sítě a jeho vyvoleným následovníkům nejblíže. 13 Kupříkladu Pekařovi první seminaristé se podivovali uzavřenosti, kterou jejich učitel projevoval jak tváří v tvář světovému konfliktu, tak především přetrvávající obavě z rodové choroby. Zatímco si však Jan Heidler s Václavem Chaloupeckým  vyměňovali stížnosti na nedostatek porozumění a péče, s níž Pekař traktoval  jejich poslední knihy, 14  malorohozecký rodák své obavy a skrývané rodinné 11 AAVČR, fond V. Chaloupecký, k. 7, i. č. 556, J. Šusta Chaloupeckému 5. 1. 1915.12 Proměnu Gollova přístupu k historikově tvorbě během 90. let (i s jistou výzvou k prohloubení bádání tímto směrem) vystihl v hutné zkratce ROMAN PAZDERSKÝ, Styčné plochy v postu-látech dějepisné propedeutiky Jaroslava Golla a omáše G. Masaryka v 80. letech 19. století  , Dějiny – teorie – kritika 2/2012, s. 7–32, zde s. 15. am i další literatura ke konfuznímu chápání pozi-tivismu v tradici domácí historiografie. Ke Gollově měnící se názorové pozici uprostřed sporů,  jež hýbaly německými univerzitami spojenými s proměnou a názorovými střety představitelů tzv. novokantovství, srov. MARIN PROFAN,  Novokantovství mezi teorií poznání a filosofií vědy  , in: Nikolaj Demjančuk, Martin Profant, Jiří Podhajský, O povaze vědy: novokantovství, Plzeň 2013, s. 61–63. Z hlediska sporu Wilhelm Windelband – Heinrich Rickert by bylo možné říci, že v letech po vydání Rickertova přehodnocení a doplnění Windelbandovy rektorské přednášky  ve spisu Kulturwissenschaft und Naturwissenschaft   (übingen 1899) se Gollovy názory velmi blí-žily Rickertovu pojetí vztahu hodnocení a dějin; opět zde tedy nejde o metodologická kritéria, nýbrž o způsob vztažení se k hodnotám. V zrcadle Rickertova apriorního vymezení univerzální hodnotové škály, totiž že „kulturní lidé určité hodnoty uznávají jako hodnoty“, se však Gollova a Masarykova východiska lišila. Srov. MARIN PROFAN,  Myslet uprostřed dějin. K pojetí dě- jin a dějinnosti ve filosofii symbolických forem Ernsta Cassirera  , Plzeň 2011, s. 83–98, zde zejména s. 95, pozn. č. 15. V této optice je pak srovnání Masaryk – Goll o poznání podnětnější a může být i odrazovým můstkem k důslednému přehodnocení pojetí tzv. „pozitivismu“ v české historio-grafii, v němž (vztáhneme-li problém k teleologickému rámci) ani na jedné straně o comtovský či buckleovský pozitivismus zjevně neběží. Přímý doklad Gollovy čtenářské zkušenosti s novokan-tovci však postrádáme. 13 Dosavadní interpretaci obsazování nově zřízených historických stolic podle „generačního“, či spíše věkového klíče JAROSLAV MAREK, Gollova škola a brněnská historiografie meziválečného období  , in: Brněnská věda a umění meziválečného období (1918–1939), Brno 1993, s. 88.14 U Heidlera šlo o práci  Antonín Springer a česká politika v letech 1848  – 1850  , Praha 1914; v případě Chaloupeckého o nedorozumění kvůli podezření z údajného plagiátu Pekařových prací v mono-
Related Search
Similar documents
View more
We Need Your Support
Thank you for visiting our website and your interest in our free products and services. We are nonprofit website to share and download documents. To the running of this website, we need your help to support us.

Thanks to everyone for your continued support.

No, Thanks